Básně z pozdně ranného období

Co máme?

ocel sklo a beton

svazovali mne chodbami

já procházel a myslel

věděl jsem že něco chci

ale myslel jsem na plody cizích myslí

co se vylíhlo v hlavách to je skutečnost

a mě bylo špatně

zvracel jsem rudou tekutinu

tekla mi z očí

tekla z uší z nosu

oslepovala mne

byl jsem nahý před miliony zraků

moje rozbředlé svaly mne nedokázaly zvednout

a tak jsem jen padal

padl jsem oknem ven – ven do světa

poznal jsem chuť vzduchu

padl jsem na zem a žral hlínu

cítil jsem poprvé život ve svém těle!

Vnucení

okolo krásy z továrních pásů

těl pevných – poskládaných z časopisů

procházel nahý ženský hlas

laskal uši které zapomněly dávno jeho měkkost

a z nás co jsme stáli okolo

z nás se znovu stali lidé

Noční lov

bárka vyplula vstříc olejové vodě

temné – snad i měsíc spal

a stará tvář nahodila pruty

stará tvář utahaná životem

vylovila tyrkysovou rybu

leskla se ve tmě a zpívala teskně

muž vypouštěl obláčky a tahal ryby dál

olivově zelené rudé jako plamen zářivé jako blesk

magické ryby tahal z nočního oleje a ukládal do košíku

pak se usmál všechny pohladil a s vidinou dalšího dne

dne kdy se nenají jako tisíce let předtím

pouštěl rybí maso živé zpět do vody

šťasten hladověl dál…

Plačící housle

plačící housle

mluví nesrozumitelnou řečí

a přece sdělí co je do nich vloženo

pronikají do srdce a rozezní jeho struny

cit do nich vložený se odráží na tváři člověka

pravého člověka – s nitrem nezarostlým tmou

odráží se v zrcadle jeho duše

a svítí do šera okolního světa

Oči malého chlapce

byl maličký

střetli jsme se jen na okamžik

jeho oči byly veliké a udivené

jako by nasával podzimní atmosféru

naše pohledy se potkaly a já jsem se smutně usmál

on pochopil a ty oči – průzračné a třpytné

byly čisté a nezprzněné životem

všechno řekly

viděl mou zarmoucenou tvář a věděl

to jen mi

mi kteří nevíme vůbec nic – musíme mluvit slovy